2 z 10. Taková je bilance duelu „Češi vs. syndrom vyhoření“. Minimálně s příznaky téhle „módní“ diagnózy se potýká každý pátý Čech. Častěji se s ním perou ženy, nezadaní a mladší lidé. Práce, která je dříve až neskutečně bavila, je najednou štve, frustruje, ničí. Vstát ráno z postele? Nadlidský úkol. Řešení? Běh na dlouhou trať. A věřte, že tady rozhodně neplatí rčení, že je lepší shořet, než vyhasnout…

Poprvé definoval syndrom vyhoření v roce 1974 psycholog Herbert Freudenberger, dnes se k téhle nemoci moderní doby hlásí velká část populace. Nutno podotknout, že u velké části z nich nejde o syndrom vyhoření, ale „běžnou“ únavu, kterou „rozežene“ 14denní dovolená ideálně spojená s on-line detoxem.

Když dlouhé volno nepomůže…

Pokud se ale i po dlooouhé dovolené vracíte do práce s nechutí, apatičtí a podráždění, máte zaděláno na problém. Pro syndrom vyhoření je typická absolutní ztráta zájmu o práci. Zkrátka je vám jedno, co si o vašich výkonech myslí šéf a že se týmu nedaří. Nechcete se zlepšovat, hledat nová řešení, posouvat se. S tím se pojí i podrážděnost, lhostejnost, naštvání na všechno a všechny. Dříve oblíbený kolega vám pije krev už jen tím, že sedí vedle vás.

Cítíte se unavení. Často tak, že stát z postele je nadlidský úkol. Zároveň ale večer nemůžete usnout, desítky minut se přetáčíte ze strany na stranu a v noci se budíte. Přidává se nechutenství, bolesti hlavy, zad. Občas se vám rozbuší srdce… Pokud včas nezatáhnete za záchrannou brzdu, může tahle jízda skončit až na nemocničním lůžku.

Logicky: Většina z těch, které syndrom vyhoření postihne, plíživě opustí všechny zdravé návyky. Shrbení nad mobily a klávesnicemi rezignují na dostatečný pohyb, na absolutní nulu omezí setkávání s přáteli a blízkými, zdravý jídelníček vymění za rychlovky z fastfoodů. Mimopracovní koníčky nahradí práce, práce, práce… A ve vzácných chvílích „volna“ mají plnou hlavu myšlenek, že nepracují dost tvrdě a volno si vlastně nezaslouží.

Od stagnace k apatii

Pokud se dostanete až na samý konec cesty Stagnace > Frustrace > Apatie > Vyhoření, musí být následný restart absolutní. Všechny priority, hodnoty, žebříčky… musíte přehodnotit. A to obvykle během dlouhé pauzy. Pokud jste si na syndrom „zadělávali“ několik let, nenatankujete opět plnou nádrž za pár dnů nebo týdnů. Návrat k normálu trvá dlouhé měsíce.

A to je zásadní argument, proč syndromu vyhoření předcházet a v okamžiku, kdy na sobě pozorujete vy, nebo vaše okolí příznaky, opravdu rychle zatáhnout za záchrannou brzdu.
Základními stavebními kameny účinné prevence jsou dobré mezilidské vztahy. Jasně, že když vás tlačí deadline za deadlinem, je nejjednodušší „skrečovat“ setkání s přáteli. Uvědomte si ale, že právě tahle setkání jsou tím, co vám doplňuje šťávu. Byť si často po náročném večírku asi říkáte pravý opak… ? Nerezignujte na vztahy, přátele, pravidelné setkávání…

Mluvte s lidmi okolo sebe o tom, co děláte, co vás trápí, kde vás tlačí bota. Mějte svého „osobního rádce“, svou „zpovědní vrbu“, ale i „osobní roztleskávačku“, tedy někoho, kdo vám vždycky řekne „Ty to dáš!“. Neduste v sobě své pocity, ale naopak se všechno snažte pojmenovat napřímo.

Naučte se říkat ne

Naučte se umění odmítat. Přestaňte být „yes (wo)man“, který nikdy neřekne „ne“, ale naopak vždy podá pomocnou ruku. Jasně, říci „ne“ v přímé konfrontaci je velmi často VELMI nepříjemné. Když ale dáte na jednu misku vah pár nepříjemných chvil a třeba několik dlouhých večerů strávených nad nesmyslným úkolem, řešení by mělo být jasné…

Zakládejte si na zdravých pracovních návycích a dopřávejte si pravidelnou psychohygienu. Odpočívejte. Dopřávejte si pravidelný online detox. Jasně si stanovte pravidla, kdy (ne)budete používat pracovní e-mail, kdy vypnete telefon, kdy se úplně odříznete od světa.

Páteční aktovku nechte v kanclu

Dejte si pozor na takzvaný syndrom páteční aktovky: Vyvarujte se toho, že si práci budete nosit domů. Věta „Tohle dodělám přes víkend“ by měla být tabu, protože vám dva dny (zaslouženého) odpočinku zaručeně zkazí. Pokud práci neuděláte hned v sobotu ráno, budete na ni, v duchu pravidla o nedokončeném tvaru, který na sebe strhává (neoprávněnou) většinu naší pozornosti, myslet celý víkend. A kvůli tomu si neodpočinete.

Uvědomte si, že neexistuje jen takzvaná psychosomatika, ale i somatopsychika. To, jak se cítíme po těle, má vliv na to, jak se cítíme na duši. Proto byste ani v tom největším pracovním zápřahu neměli zapomínat na pravidelný pohyb (žádné výmluvy, vyrazte třeba ráno před prací ?), na zdravé a pravidelné stravování a na pitný režim (ne, litry kávy nejsou vhodný pitný režim!).
Mezi nejohroženější patří takzvané „pomáhací“ profese – zdravotníci, učitelé, pracovníci helpdesků, infolinek, ale i manažeři nebo psychologové. Pro všechny bez rozdílu ale platí „pravidlo kyslíkové masky“. Je stejné jako při bezpečnostní instruktáži v letadle: „Abyste mohli efektivně pomáhat ostatním, musíte nejdříve pomoci sobě. Jen tak můžete být prospěšní.“