Akademická ředitelka společnosti Tutor Jana Pácalová k vývoji školství od Sametové revoluce:
Už 30 let se nepíšou kádrové posudky na žáky, učebnice nejsou plné SSSR a Lenina a u přijímacích zkoušek už nehraje roli dělnický původ. Co dalšího přineslo českému školství 30 let svobody?
Školství v naší zemi nepochybně prošlo od Sametové revoluce obrovskou změnou. Začalo to velkou liberalizací v 90. letech. Po 40 letech totality se samozřejmě všichni najednou snažili všechno rychle udělat jinak a lépe, ale asi se nelze divit, že nadšení pro změnu převážilo nad koncepčností. Příkladem může být například uspěchané a nepřipravené zavedení povinné deváté třídy v roce 1995.
V roce 2004 se pak ovšem začalo blýskat na lepší časy, když MŠMT schválilo novou koncepci, které se české školství drží dodnes. Osnovy se postupně staly minulostí, nahradily je Rámcové vzdělávací programy. Nešlo jen o formální změnu názvu, ale o zásadní reformu, kdy se z memorování detailní faktografie začalo přecházet na kompetence, na schopnost použít naučené v praxi. Právě toto vidím jako jednu z největších změn proti tomu, jak se učilo před 30 lety a jak to zažila třeba i moje maminka, která musela jako kantorka na prvním stupni celou dobu postupovat právě podle svazujících osnov.
Svoboda přinesla českému školství samozřejmě i další změny. Vznikla řada církevních a soukromých škol. Byl umožněn vznik víceletých gymnázií. Dále stoupaly požadavky na učitele v souvislosti se zavedením slovního hodnocení, inkluze a dalších věcí. Kdykoliv se také ve společnosti diskutuje nějaký problém typu malé finanční gramotnosti dětí, jejich nedostatku pohybu a podobně, chce se řešení po škole a po učitelích.
Jistě pozitivní změnou pak bylo výrazné navýšení autonomie škol a kompetencí jejich ředitelů. Z těch se stali skuteční manažeři. V roce 2000 zanikly Školské úřady, které do té doby školy v řadě ohledů řídily. Důležitosti nabyla autoevaluace škol. Postupně začaly vznikat Školské rady za účasti rodičů, školy se obecně daleko více otevřely veřejnosti. Rodiče jsou mnohem informovanější, většina škol s nimi komunikuje prostřednictvím online systémů.
Musím říci, že nesdílím názory některých škarohlídů, že české školství ustrnulo a oproti jiným odvětvím se od listopadu 1989 prakticky nezměnilo. Argumenty výše myslím ukazují opak. Uvidíme tedy, co českému školství přinesou další léta svobody. Držme mu palce!
