Už dva měsíce máme zavřené školy a ředitelé, učitelé, děti i jejich rodiče se s tím každý po svém snaží vyrovnávat. Jak se jim to zatím daří? A jaký dopad bude mít doba koronavirová na české školství z dlouhodobého pohledu?
Co se týče té první otázky, situace rozhodně není černobílá, jak se někdy může zdát z médií. Tedy není ani tragickým selháním škol a rodin, ani není zcela „sluníčková“. V praxi vidíme velké rozdíly, dané i velmi odlišnou startovací čarou škol i rodin. Některé školy a někteří učitelé se s výzvou doby poprali velmi kreativním způsobem, neustále jsou s dětmi v kontaktu prostřednictvím videokonferencí, vymýšlejí jim zajímavé úkoly, točí jim videa, dávají jim zpětnou vazbu.
Jiní zvolili konzervativnější způsob zasílání úkolů přes e-mail a menších požadavků, což ale zase může vyhovovat hůře technicky vybaveným rodinám nebo těm rodičům, kteří kvůli své náročné práci (byť třeba na home office) nemají čas se hlavně menším dětem tolik věnovat a asistovat jim u náročných úkolů celé dopoledne.
Ať už tak nebo onak, důležitý je podle mého hlavně rozumný přístup, jak jej praktikují někteří ředitelé. Tedy ubrat z honby za stoprocentním plněním Školního vzdělávacího programu, apelovat místo toho spíše na zvládnutí klíčových kompetencí, na zaměření se na základy v jednotlivých předmětech. Zcela oprávněně nabádají své učitele, aby se touto cestou v distančním vzdělávání ubírali. V této době by rozhodně mělo platit heslo: méně je více.
Velkou roli rozhodně hraje i věk žáků. Prvňáčci nevydrží sedět čtyři „vyučovací“ hodiny před počítačem, neudrží pozornost, a byť jsou mnozí zdatnými uživateli chytrých telefonů, fungovat s notebookem jako s pracovním nástrojem nezvládají. U druhostupňových dětí je situace o něco lepší. Jsou samostatnější, dokáží využít počítač i k jiným aktivitám než je hraní her. Ale i tady se ukazuje obrovský rozdíl v přístupu učitelů zmíněný výše.
Jinak co se týče hodnocení dětí, podle mého názoru je rozhodně lepší držet se zásad formativního hodnocení, kdy žák dostává zpětnou vazbu. Všechny chyby v odevzdané práci nutně nemusí opravit učitel, raději může přenechat aktivitu na studentech, podporovat jejich spolupráci a hlavně jim důvěřovat. Nechtěla bych být v kůži studentů, kteří musí se zavřenýma očima před webkamerou odpovídat na otázky z maturitních témat, protože se je touto formou rozhodl vyučující zkoušet. Ano, takové případy se skutečně v praxi vyskytují.
A jak to bude se zmíněnými dopady do budoucna? Kéž by tato doba ukázala, že mnohem lepší způsob vzdělávání než memorování či opisování látky z učebnic je zážitková výuka, učení s příběhem, které nenásilnou formou předá dětem sice méně faktů, dat, definic, ale o to víc je nutí přemýšlet.
Koronavirová doba mění naše zvyklosti a naše životy. A ač se všichni těšíme na dobu po koronaviru, tušíme, že asi nebude vše stejné jako dřív. Pokud by doba, kterou teď všichni procházíme, změnila školství k lepšímu, můžeme si jako Češi dát na vysvědčení jedničku. Předkoronavirový školský systém asi výbornou hodnotit nebudeme. Ale pokud se děti nyní naučí větší samostatnosti, učitelé ustoupí od zajetých metod výuky, nebudou se bát zkoušet něco nového a spolu s rodiči část odpovědnosti přenesou na děti, možná budeme na tuto dobu co se týče školství vzpomínat i pozitivně.
Jana Pácalová, akademická ředitelka společnosti Tutor
