Mgr. Miroslava Jirečková je již osmým rokem hlavou Základní školy Litomyšl. V minulém ročníku ankety Ředitel roku se dostala až do úplného finále. Přečtěte si, co ji v práci dělá největší radost a na co je nejvíce pyšná.
Proč jste se rozhodla stát se pedagogem a proč následně ředitelkou školy?
Volba povolání je někdy cestou složitou. Já jsem však byla velmi brzy rozhodnuta. Vklouzla jsem mezi pomyslné pedagogy již s nástupem do školky a hlavně do školy. V té době jsem se každé odpoledne proměňovala v paní učitelku, která ukazovátkem (jinak kuchyňskou kvedlačkou) důležitě poklepávala po katedře, to aby se žáci ztišili. Roli žáků mi tehdy plnili velký jednooký medvěd, růžový plyšový pes, tři panenky a v neposlední řadě babička, k níž jsem pravidelně dojížděla na víkendové návštěvy. Babička Mařenka byla jednoznačně mým žákem nejoblíbenějším, vzorně recitovala, při hudební výchově dojemně zpívala a do sešitu psala nádherné chyby, které jsem pak já mohla s gustem červeně opravit. Krásně jsem kopírovala, co jsem viděla u paní učitelky ve škole. Nezanedbatelným faktem v té době také bylo, že moje maminka pracovala jako učitelka, takže jsme si mohly nad večerním opravováním jedna druhé postěžovat, jak děti nedávaly při výuce pozor, a proto zbytečně chybují. ☺
A pokud jde o ředitelování, to bylo komplikovanější. Tímto směrem jsem se vůbec nehodlala ubírat, byla jsem šťastná v pozici učitelky, práce s dětmi mne velmi naplňovala. Ale škola, kde jsem působila, se dostala do velkých problémů, které až ohrožovaly její existenci, a já jsem cítila, že musím zkusit něco udělat, abych školu zachránila. To byla hlavní motivace, která mne vedla ke konkurzu na pozici ředitele. A už jsem v ní zůstala, protože by mi bylo líto opustit všechno to, co jsem postupně vybudovala a nasměrovala podle svých představ. Uvědomuji si, že bych ještě velmi ráda zrealizovala další plány, které zatím nosím v hlavě.
Na co jste na vaší škole nejvíce pyšná?
Mám mnoho důvodů, proč být na svoji školu pyšná. Jsme první školou v republice, která získala titul Podnikavá škola, jsme Školou spolupracující s Mensou ČR. Jsem pyšná na to, že se nám podařilo sedm let po sobě probojovat do celorepublikového finále a získat přední příčky v Prezentiádě, v soutěžích Send a Post Card a Sing a Song,… Ve škole nám funguje školní televize, časopis, rozhlas, běží pestrá škála kroužků, realizujeme množství celoškolních projektů i partnerskou výměnu se zahraničními školami.
Mám štěstí, že jsou v mém týmu kolegové, kteří neváhají a dělají spoustu věcí nad rámec svých povinností, přistupují ke svému povolání s otevřeným srdcem, jsou tvůrčí, činorodí, přístupní novým věcem. Dokáží spojit síly, spolupracovat, vzájemně si pomoci. Nejvíce pyšná jsem právě na to, že mohu být součástí takového společenství.
Jaký problém v současném českém školství považujete za nejvážnější a jak by jej bylo podle vás možné řešit?
Osobně vnímám jako největší problém přístup a chování některých rodičů. Myslím, že to je důvod odchodu mnohých kvalitních pedagogů ze školství k jiným profesím. Na naší škole máme naštěstí většinu rodičů úžasných a skvěle spolupracujících, ale i jeden nebo dva neurvalí dokáží člověku na dlouhou dobu pokazit náladu a vzít chuť do další tvůrčí práce. Myslím, že by pomohlo, kdyby měly školy větší kompetence. Například na našich partnerských školách v Německu má ředitel možnost žáka na určitou dobu vyloučit, a v jejich zemi je to považováno za velkou ostudu i pro rodiče. U nás mnohdy nemáme žádnou páku, jak situaci ovlivnit.
Jak vypadá online výuka u vás na škole?
V naší škole jsme se sjednotili a pracujeme ve všech ročnících na Microsoft Teams. Celý pedagogický sbor byl důkladně proškolen, jaké možnosti tato platforma nabízí, rovněž všichni dostali nové technické vybavení. Vedení školy sestavilo pro online výuku rozvrh, v němž je snížena časová dotace pro jednotlivé předměty, snažíme se tedy vyvarovat tomu, aby žáci čas od rána do pozdního odpoledne trávili u počítače. To by jejich zdraví rozhodně neprospělo. Mladší žáci mají online cca dvě hodiny denně, starší o něco více. Zaměřujeme se na hlavní předměty, výuku výchov jsme prozatím pozastavili. Uvidíme, jak bude situace vypadat v dalších týdnech, vše podle potřeby upravujeme.
Co vás jako ředitelku školy nejvíc štve?
Momentálně mě nejvíc štve, že nemůžeme chodit normálně do školy, vzdělávat žáky tváří v tvář a realizovat naplánované akce. Měli jsme na letošek připravenou celou řadu zajímavých projektů – např. Den s handicapem, Počtení, celý vzdělávací cyklus pro předškolní děti Hrajeme si na školu, celoškolní akce určené pro veřejnost, dílničky pro mateřské školky,… a postupně vše škrtáme. To mě opravdu mrzí, přímý kontakt se žáky a vůbec lidmi mi velmi chybí. Zdá se mi, že se pak i lidsky vzdalujeme jeden druhému. Chápu ale, že musíme prvotně ochránit svoje zdraví, tudíž jen smutně vyhlížím dny, kdy nám situace umožní být si zase nablízku, podat si ruku, případně se vzájemně obejmout a užít si společné tvoření.
A z dlouhodobého hlediska mě asi nejvíc štve neustále narůstající administrativní zátěž, kterou ve školství vnímám. Práce ředitele by z mého pohledu měla být především o práci s lidskými zdroji, měl by mít čas projít školu, pochválit výzdobu, nahlédnout do výuky, popovídat s žáky i zaměstnanci, být u všech školních akcí, vytvářet pozitivní atmosféru. Pokud chce v současné době tomuto dostát, musí pak nastavit pro „úřadování“ večery či víkendy, což samozřejmě není v pořádku, protože se to dříve či později podepíše na jeho zdraví.
Co vám dělá ve vaší práci největší radost?
Jsem člověk, který miluje tvůrčí práci, baví mne vymýšlet různé projekty, velké celoškolní akce, scénáře pro natáčení školních videí, … Vyhledávám příležitosti, u nichž vidím v přímém přenosu, jak se žáci rozvíjí. Mám moc ráda například soutěž Prezentiáda, která je zaměřená na prezentační dovednosti žáků a na práci s technikou. Když s týmem žáků zpracováváme zvolené téma, vytváříme vlastní fotografie, videa, vymýšlíme obsah, jsem ve svém živlu. Naplňuje mě štěstím, když pozoruji, jak se členové týmu za ten čas posunují, jak lidsky (jsou spolehliví, zodpovědní, respektují se navzájem atd.), tak i co se týče dalších kompetencí (dokáží vystupovat před publikem, kultivovaně hovořit, pohotově reagovat, obhájit svůj názor). V tom vidím veliký smysl a naplnění.
Když truhlář vyrobí krásnou židli, má hmatatelný důkaz své zručnosti a raduje se okamžitě z výsledku své práce. My učitelé to nemáme tak jednoduché. Neskrývanou radostí se pak tetelím, když se k nám do školy rádi vrací naši absolventi a já mám možnost vidět, že se jim skvěle daří nejen při dalším studiu, ale i v životě. Že rozvíjejí svoje vlohy a úspěšně se realizují. To je moje velká odměna a radost.
